Je pro tebe lehké sedět ve vyučování klidně, nehýbat se?
Je
to pro mě poměrně lehké. Rád/a bych se sice hýbal/a víc, ale vím, že
když je vyučování, máme nařízený klid. Většinou to po celou předepsanou
dobu dobře vydržím.
Je
to pro mě poměrně těžké. Často pod lavicí různě pohybuji nohama nebo
rukama, kreslím po pultíku nebo se pouštím, do malých bojů se svými
sousedy. Ale jen zřídkakdy jsem skutečně nápadný/á (např. tím, že bych
hlučel/a nebo pobíhal/a) a dokážu stanovenou dobu odsedět.
Docela
šílím, když musím tak klidně sedět. Jako dítě jsem platil/a za "šídlo"
- pořád jsem totiž poskakoval/a a utíkal/a bez dovolení. Protože jsem
za to byl/a mnohdy trestán/a, snažím se teď kontrolovat, ale cítím to
skutečně jako muka.
Odbíhají ti při vyučování často myšlenky?
To
se stává snad každému žákovi, zejména když je vyučování nudné. Ale když
chci dávat pozor a téma je zajímavé, pak se umím dobře soustředit.
Stává
se mi to častokrát. Musím se neustále kontrolovat a někdy mě učitelé i
napomínají. Ale dosud se mi vždy dařilo nebýt zvlášt nápadný/á.
Je
to zlé. Duševně vlastně trávím mnohem více času ve vlastním myšlenkovém
světě než ve vyučování. Moje tělo je sice přítomno, ale duch je úplně
jinde. Když jsem potom vyvolaný/á, působí to na mě zpravidla jako šok.
Jako když se v kině najednou přetrhne film a dovnitř vnikne světlo.
Měl/a jsem kvůli tomu už hodně problémů s učiteli a s rodiči. Ale co
mám dělat? Na začátku se vždy snažím zůstat u věci, ale už po krátké
době mi odbíhají myšlenky.
Jaký vztah máš k matematice?
Matematiku
mám rád/a. Ve světě čísel člověk vždy ví, na čem je, a když se drží
pravidel, dojde i ke spolehlivým výsledkům. Dokážu si např. snadno
zapamatovat poznávací značky aut a telefonní čísla a mám rád/a, když
jsou číslice v označení typu auta nebo letadla. Nikdy pak nezapomínám
uvést ani tyto číslice.
Čísla jsou jen prostředky k dosažení účelu. Nemám je rád/a, ale používám je všude tam, kde je to nezbytné.
Čísla
mi byla vždy nesympatická. Nikdy si je nemohu zapamatovat a sklidil/a
jsem za to už několikrát výsměch. Myslím, že v sobě mají cosi
chladného. Považuji za "teror", že jsou člověku všude vnucována.
Skutečně důležité věci (např. kvalitu, pocity) přece měřit čísly nelze.
Jakým způsobem se učíš slovíčka?
Pamatuji
si je písmeno za písmenem. Vytvořím si vždy v duchu dvojici slov, např.
"the dog - pes", a toto spojení si dokola vštěpuji. Přitom si v
myšlenkách procházím jednotlivá písmena. Skutečného psa si přitom
nepředstavuju, proč taky?
Pamatuji
si slovíčka podle toho, jak zní. Když jde o mluvenou řeč, nemám mnoho
problémů. Jen při určitých detailech a při psaní dělám chyby.
Představuji
si psa, například takového, kterého znám, a myslím si k tomu slovo
"dog". Pokud je to ještě stále příliš těžké, snažím se najít "oslí
můstek", který mi usnadní zapamatovat si cizojazyčné slovo. Než v mé
hlavě vznikne takový obraz, trvá to trochu déle. Proto se mi zdá, že
vyučování někdy postupuje příliš rychle. Když si ale něco skutečně
vštípím, pak si to také dobře pamatuji (kromě přesného způsobu psaní, u
diktátů mívám většinou ještě problémy).
Co si myslíš o předmětech, jako je výtvarná nebo hudební výchova?
Myslím,
že je to ztráta času. S tím se přece nedá v praktickém životě nic
podniknout. Kromě toho je přece čistě věc vkusu, jestli obraz, který
někdo namaloval, hodnotíme dobře nebo špatně. Takové disciplíny v sobě
mají něco jakoby "mlhavého". Nelze se jim naučit pílí a dodržováním
pravidel. To mě trochu znepokojuje.
Nemám je příliš rád/a, ale dokážu je akceptovat. Je to zase něco jiného!
Tyto
předměty jsou pro mě jediným světlem v šedé jednotvárnosti školy.
Konečně se dostane na řadu fantazie a tvořivost. Také jsou více
zapojeny smysly (např. sluch, zrak a hmat), nejen stále rozum. Bohužel
však tyto předměty nemají v našem vyučovacím systému přílišnou váhu. Je
přece typické, že se mluví jen o "vedlejších předmětech"...
Je pro tebe snadné chápat pochody, které probíhají podle přísně logických zákonů (např. zacházení s počítačem nebo matematiku)?
Ano,
tyto věci mi sedí. Když se učební látka odvíjí podle pevných pravidel,
dává mi to pocit jistoty. Pravidla totiž platí vždy a všude stejně.
Zmáčknu knoflík a na obrazovce se objeví přesně to, co jsem očekával.
Pak prožívám pocit úspěchu - Mám všechno pod kontrolou.
S
trochou námahy to v takových předmětech nezvládám tak úplně špatně.
Chápu, že jsou tyto předměty nutné, aby např. fungovala technika,
kterou jsme obklopeni. Přesto je však nemám příliš rád/a. Musím vždy
přece jen "bojovat", abych dosáhl/a alespoň průměrných výsledků.
Je
to pro mě absolutní horor! Pravidelně u takových požadavků selhávám a
cítím se trapně, když vidím, že ostatní to zvládají zdánlivě bez
námahy. Technické a matematické procesy se mi zdají tak chladné a
nemilosrdné. Když udělám malou chybu v angličtině, Angličan by mi stále
ještě rozuměl, když naopak zmáčknu špatné tlačítko na počítači, může se
stát, že se beznadějně zapletu. To mě přivádí k zoufalství.
Napadají tě často fantastické příběhy a obrazy,
aniž bys je vědomě vyhledával/a (např. při poslechu hudby, na
procházce, na toaletě)?
Při
takových příležitostech přemýšlí snad každý. Hlavou mi ale procházejí
spíš každodenní věci, kterými se právě zabývám. Proč bych si měl/a
vymýšlet vlastní příběhy? A obrazy? Na to je přece televize!
Ano,
ale nedokážu se do nich tak úplně vžít. Neumím jednoduše takové obrazy
dlouho podržet v mysli. A příběhy nikdy nedomyslím do konce, protože i
do nich se vždy vmísí nějaká jiná myšlenka.
Mám
svůj "druhý svět", v němž žiju vlastní fantazií - existuje vedle
normálního světa. Dokážu donekonečna rozvíjet příběhy; obrazy k nim pak
vidím naprosto živě, jako ve filmu. Když jsem poté nucena vrátit se
zpátky do reality, prožívám to mnohdy jako zklamání. Je to téměř
bolestné.